Tolikrát odznova rozepsaný příspěvek na tyto neodolatelné pavučinové stránky jsem snad ještě neměl. Od minulého blognutí jsem byl na Moravě skoro furt, napsat něco se moc chtělo, jenže po odstavci přišla větná stavba moc komplikovaná, a tak zůstalo pouze u save as napříště (což rovná se na nikdy). Nyní však při klikání na stále se odpujující usb modem, strašně rychlého a navíc růžového poskytovatele; sedíc na pohodlné sedačce vlaku, sedíc, hlavně sedíc v expresu, tentokráte ne mířícího do rodiště small flying spirit, ale po ani nevím kolika odrazech měsíčního svitu v potoce za garážostodolú valím do kraja na jih od hory z kerej juráš a ondráš dřív slétavali na tých jejích větroplachách; nyní teda snad něco napíšu. Sic to bude spíše jen snůška myšlenek neuspořádaných, a dosti cenzurovaných, ale aspoň pan vyhledávač bude čumět. Net.
Jak jsem přelézal dírou v plotě při cestě na večerní Tesko hrabání (jakýsi slangový výraz pro nakupování) tak jsem takový adrenalin zažíval, skoro jako na bále co jsme s jiřinu a tomem, docela honem dohromady dali, trochu se báli, ale pak, pak nakonec, se smáli. Úsměv na tvářích jsme měli další dny. Na tvářích byl, ale hlavně na srdci a duši jsme měli povzbuzení do další činnosti, že jsme to zvládli. A hlavně Tom, je v tom, neb pustil se do dalších akcí, a jde mu to. No přes ten plot jsem nešel kočku sdělávat ze stroma, jak Emana, když vylezl na jabloň, ale ani v dalekých představách jsem si nepomyslil, že nočního tvora – sovu potkám na dubině. Šuline proč nejedeš když máš auto. Seklý na křižovatce, poslúchajíc tyto a podobné věty jsem se vrácel z dalších nákúpů a vionu kde jsem byl nakupovat s holkama z Kněhyň. Ale až na, v životě prvém, tričko z kenveláča jsem prdlajs kúpil. Přijde mi že všude mají to samé, boty i u bati jak u větnamců – když už vypadá trošku k světu, tak podrážka že hanba je o těch botech i přemýšlet. Ví bůh, proč se ta obuv kazí, snad nějaký výbuch to způsobil, ale když už uzatvorený toaletný systém v českých vlacích je, tak proč Ne. (Možem tedy ve stanici. Ci, Ci, Cikáť? – nedočet jsem se. Jen, že s křídlama tam chodit, raději nemám.)
Pět a dvacet – žádný výprask, ale aktuální stav přihlášených na letošní efelko je, tož fajné na to že ještě tři měsíce do první disciplíny zbývá, tak ten kdo líny je, bude mít problém za chvílu se na grid vlézt, bo jestli kukuřica za praporkama vyroste, sranda bude. Kukuřici identifikovat bylo obtížné i při gis úloze týkající se obrazové analýzy a zpracování výstúpú z oblasti směrů VPD 080 a 260, ale nakonec díky pomoci blížícího se léta jsme určili devítku jako rok snímku.
Propadlík s babetou bych si mohl letos říkat, neb jsem svou chybou nechal si propadnout, naštěstí skoro všichni se mnou, piloťák. Ták nějak periodicky budu tedy muset znovu ukázat, že mi při vývrtce špatně není, letiště mezi poli najdu, a přistanu jako do peřin. Snad bude na čem, bo větroň z Letu, né tu, ale s evropany má problém. Na letišťu jsme poschúzovali a teď v sobotu bychom rádi do oblak, ale snad nepřijde žádný mrak, který by nám v tom překážet chtěl.
A co Krakonoš? Sčítací komisař k němu ještě nedorazil, u Správy pár stromu porazil, Chomutov či Ústí v hokeji neporazil, ale jinak je stále co vymýšlet, zlepšovat, hlídat a mapovat.
Hybajte Jaro Vítat.