Nahatý chlap, tak ať

Zcela šokován v úterý jsem byl. Ani jsem nic nepil, teda až na jakési víno ve slevě kúpené, ale úterní ráno překvapilo myslím nejen mě. S kolegou a kamarádem Honzou, se kterým v KRNAPU létáme volným pádem, ale naštěstí ne tak dlouho jako ten vytuhlý pargán, o kterým povídal na letištu Síkorka., jsme se těšili na krásnou dvoudenní služební cestu do nadmořských výšek čtyřciferných, bohužel počasí mělo v noci nejspíše noční můru; můro neboj už pro tebe jedu; dokonce možná i lehce lechtivou. Pánové z jižních krajů, kteří s námi chtěli na horách chvíli pobýt nebyli překvapeni ale vyděšeni, hold botasky a riflovina není do sněhu ideální. Na horách bylo bílo.

Zahráli jsme si kousek na rolbu, ještě že naše kára měla o jednu šajtrpáku víc a uzávěrka kol proměnila i staršího japonce v malý tank. Nohy však na sněhu moc neposlouchaly a hlavně poslání, které jsme na vrcholech měli se realizovat v míře potřebné nedalo. Nocleh byl odvolán a vrátili jsme se nakonec do nižších poloh, kde výtečná svíčková byla satisfakcí za neviděná panoramata.

Včera léto, včera zima, dneska léto, zítra bazén. Na rozšířené vrchlabské hlavní cestě s honosným názvem náměstí i cukrovou vatu prodávají a na malém řetízkáči točí, u zrekonstruovaného Pupenca se R12 točí, a celkově, z té jarní krasy se mi hlava točí. Listy v kalendáři pořád stejně rychle obracím – velikonoce super po loňsku byly, v neděli jsem pozaléval a v sobotu i polétal, sic méně než minule, kdy jsem i k Ropici doletěl, ale na Radhošť už se bál. Miro jen tak dál. Zítra jo? Jo. Jo a bando sháním auto.


Ještě k nadpisu – Hu, Hu, Hugo